Turecký prezident nese s velikou nelibostí to, že centrální banka před blížícími se červnovými volbami nesnižuje dostatečné rychle úrokové sazby. Výrazivem, které ve mně evokuje temná letá raného komunismu, Recep Erdoğan mluví o tom, že Guvernér Basci a spol., společně s blíže nespecifikovanou „finanční lobby“, dusí ekonomiku a dopouští se tak „zrady vůči národu“. Guvernér Basci by podle prezidenta měl „jít do sebe“ a polepšit se…

To, že má centrální banka na starosti inflaci, která je v Turecku výrazně výš (7,5%) než je cíl centrální banky (5%), a to už po poměrně silné desinflaci kvůli cenám ropy, že inflační očekávání jsou neukotvená a externí vztahy Turecka (velký deficit běžného účtu) činí z turecké měny, inflace a ekonomiky rukojmí měnové politiky Fedu, jej už příliš netrápí. I když to v posledních dnech - snad kvůli propadu liry proti dolaru, ke kterému roztržka přispívá - vypadá na jisté détente mezi prezidentem a centrální bankou, blížící se parlamentní volby naději na setrvalou deeskalaci spíše tlumí.

Český prezident má také problém s měnovou politikou ČNB, i když nejde o sazby, které jsou na nule, ale hlavně o kurz, který ČNB od listopadu 2013 využívá jako nástroj měnové politiky. Nejdříve na své návštěvě v královehradeckém kraji poměrně jasně naznačil, že napříště už budou v Bankovní radě ČNB sedět pouze ti, co s intervencí v listopadu 2013 nesouhlasili (což mi zase připomíná jiné období československých dějin…), a také ti, kteří podporují vstup ČR do Eurozóny. Dva týdny poté pak přidal, že příští guvernér po odchodu M. Singera v červenci 2016 bude někdo, kdo „napraví chyby současné Bankovní rady“. I když např. ze srovnání vývoje poptávkové inflace, maloobchodu, investic či průmyslové produkce mezi ČR a Maďarskem, Polskem a Slovenskem v po-intervenčním období dle mého plyne, že intervence měla minimum pozitivních a ještě méně trvalých efektů a že nebyla nutná, kádrování kandidátů za postoj k intervencím (o jejichž dopadech se přitom stále vede neukončená polemika) není dobrým krokem k budování respektované a nezávislé centrální banky. 

Je pravdou, že postup českého prezidenta je mnohem mírnější (a stále v rámci psaných pravidel) než postup prezidenta tureckého, oba však ukazují, že nemálo politiků stále nechápe, že nezávislost centrální banky je hodnota, která stojí (má stát) nad momentální nespokojenost s tím či oním krokem. Tak snad děkujme aspoň za to, že na rozdíl od svého tureckého protějšku nám nespokojenost českého prezidenta s prací centrální banky aspoň o něco zlevnila velikonoční lyžování v Rakousku – koruna se totiž po slovech prezidenta dostala na úrovně, na nichž nebyla od intervence.