Nárůst důvěry v ČNB je dobrou zprávou, která naznačuje, že mohutná inflační vlna nezpůsobila dlouhodobé šrámy na důvěryhodnosti centrální banky. Inflace přitom rok a půl setrvávala na dvouciferných úrovních, což bylo z historického pohledu nevídané. A tehdejší bankovní rada vedla zásadní debatu o tzv. ukotvenosti inflačních očekávání, tedy zda domácnosti a firmy nadále důvěřují centrální bance a jejímu inflačnímu cíli. Jen pro připomenutí – tuzemské nefinanční podniky očekávaly v polovině roku 2022 na tříletém horizontu inflaci nad 7 % (!), což byl oprávněný důvod k pochybám. 

Cenovou stabilitu se podařilo obnovit na začátku roku 2024 a aktuálně je inflace dokonce pod 2% cílem centrální banky, byť s přispěním řady volatilních faktorů jako jsou pohonné hmoty a potraviny. Znovu se ale ukázalo, že hlavním aktivem jakékoli centrální banky je její důvěryhodnost, až sekundárně pak úrokové sazby, případně velikost devizových rezerv. Příkladů, kdy centrální banky ztratily z různých důvodů kredibilitu je celá řada – v Turecku se inflace dlouhodobě pohybuje na vyšších dvouciferných úrovních nehledě na vysoké úrokové sazby.

Navzdory obnovení cenové stability platí, že boj s inflací nikdy nekončí. Jednotlivé šoky, ať už jde o Covid, energetickou krizi nebo aktuálně politiky Donalda Trumpa se pravidelně propisují do inflace, na což musí centrální banka adekvátně reagovat. A čím větší důvěry obyvatelstva požívá, tím efektivnější může být transmisní mechanismus její měnové politiky.

Současná tvrdá kritika Donalda Trumpa směrem k americké centrální bance, a zvláště jejímu šéfovi Jeromu Powellovi pak ukazuje, že i ve vyspělých zemích se mohou centrální banky ocitnout pod politickým tlakem. A důsledky jsou veskrze negativní, jak jde ostatně vidět na výprodejích amerických dluhopisů i dolaru, resp. rizikové přirážky u amerických aktiv. V Česku naštěstí něco podobného nehrozí, což dává centrální bance dostatek prostoru na zajištění dlouhodobě nízké a stabilní inflace.