Popravdě řečeno, málokdo čekal, že na pozadí razantního růstu sazeb v podání ECB by měly italské spready zůstat stabilní, natož se v čase zužovat. Za tímto překvapivým vývojem stojí primárně ECB. Již v momentě, kdy ECB začala zvedat sazby ze záporu totiž představila nový program TPI. Nejedná se vlastně o nic jiného než o další variantu QE, kterou ECB explicitně garantuje ochotu nakupovat neomezený objem dluhu členských států eurozóny, jež by se dostaly do problémů z důvodu fundamentálně neopodstatněného růstu výnosů.

Vedle verbální intervence v podobě TPI však ECB pomáhá stabilizovat italský dluhopisový trh i méně viditelně, ale zato zcela napřímo. Využívá k tomu reinvestice v rámci programu PEPP, kterými tlumí dopad vyšších sazeb na financování italského dluhu. Jinak řečeno, přestože ECB oficiálně provádí politiku kvantitativního utahování (skrze ukončení reinvestic programu APP), v tomto konkrétním případě si italské dluhopisy nadále užívají podporu ze strany QE. ECB totiž používá reinvestice „flexibilně“ a nemusí se řídit kapitálovým klíčem – proto v dubnu a květnu nakupovala italské bondy za 3,2 miliardy euro, zatímco německé dluhopisy v hodnotě 2,5 miliardy euro prodávala.

Ve prospěch nižší rizikové prémie italského dluhu hovoří i další faktory. Především jde o politickou situaci, která je oproti původním předpokladům při nástupu vlády G. Meloniové relativně stabilní, včetně vztahů vůči Evropské unii a NATO. S novou vládou souvisí alespoň prozatím rovněž rozumně nastavená rozpočtová politika. A konečně italským dluhopisům hraje do karet i dobrá nálada na globálních trzích v první polovině tohoto roku. Bez aktivní podpory ECB by si však italské výnosy a rizikové spready jen těžko užívaly současných nízkých úrovní.