
Pravdou je, že tuzemskou ekonomiku sužuje řada významných makroekonomických nerovnováh, což je situace, na kterou dlouhá léta nebyla zvyklá. Vedle vysoké inflace jde zejména o zhoršující se vnější pozici (běžný účet je v největším deficitu od roku 2011) a neutěšený stav veřejných financí, které se v post-pandemické éře dostaly do hlubokých (strukturálních) schodků. Právě existence tzv. dvojího deficitu, tedy kombinace významně schodkové bilance běžného účtu a veřejných rozpočtů, finanční trhy tradičně znervózňuje, zvláště pak v případě rozvíjejících se ekonomik s rizikovějším profilem.
Na druhou stranu, přestože je výše zmíněná dynamika varovná, český vládní dluh je v poměru k HDP stále jeden z nejnižších v celé EU a běžný účet se dostal do deficitu – především v důsledku drahých dovážených komodit – poprvé po mnoha „přebytkových“ letech. Ve vztahu ke kurzu koruny pak disponuje ČNB nadále velkou palebnou silou (devizové rezervy >50 % HDP), přičemž v posledních měsících intervenovala centrální banka ve prospěch koruny spíše sporadicky. Celkově v českém případě absentují typické zdroje měnové krize – chronický deficit na běžném účtu, vysoký podíl cizoměnových závazků vůči zahraničí a nedostatek devizových rezerv, to vše často v kombinaci s (neudržitelným) fixním kurzovým režimem.
Shrnuto, podtrženo, koruna čelí viditelně horším domácím fundamentům, kterým by odpovídala relativně slabší úroveň kurzu. To je ostatně v souladu s naším výhledem pro příští rok, kdy – za předpokladu, že ČNB rozvolní svůj závazek bránit konkrétní hladinu kurzu – očekáváme oslabení koruny nad 25 EUR/CZK. Měnová krize, která by vedla k dramatickému oslabení koruny, ale české ekonomice dle našeho názoru bezprostředně nehrozí.



