Jestli je však na aktuální dohodě něco fascinujícího, pak je to pozadí jejího zrodu a následná komunikace. V obou případech se totiž potvrzuje, jak významně sílí pozice Ruska, které má v tandemu se Saúdskou Arábií klíčové slovo ohledně dalších kroků kartelu. K reálnému rozhodování o produkčních limitech tak již dochází nejen mimo oficiální strukturu OPEC, ale dokonce pod taktovou nečlenského státu, což je historicky zcela bezprecedentní situace. Z pohledu Ruska pak navíc platí, že cena za takto dominantní pozici rozhodně není přemrštěná – zatímco Saúdové redukují vlastní produkci o téměř 1 mil. barelů denně, příspěvek Ruska je necelých 300 tis. barelů denně.

Spokojenost nad včerejší dohodou pak zajisté vládne také v Texasu, centru těžby břidlicové ropy ve Spojených státech. Prodloužení produkčních škrtů by totiž mělo zajistit stabilitu cen, a to minimálně ve zbytku tohoto roku. V případě naplnění poptávkových rizik, tj. znatelného zpomalení světové ekonomiky, to pak bude zřejmě znovu OPEC, který se zhostí role „producenta poslední instance“ a odbourá případný převis ropy na trzích.

Právě neutuchající aktivita amerických producentů břidlicové ropy je však tím hlavním důvodem, proč není současný modus operandi kartelu dlouhodobě udržitelný. OPEC, respektive jeho lídr Saúdská Arábie historicky osciluje mezi dvěma operačními cíli – ochranou tržního podílu (na úkor cenového vývoje) a stabilizací cen (na úkor tržního podílu). Protežování druhého cíle má nyní za následek prudký pokles tržního podílu kartelu, který je nejnižší od počátku 90. let. Bez dostatečného podílu na ropném trhu lze však jen stěží plnit vůdčí úlohu a usměrňovat cenový vývoj. A toho se Saúdové rozhodně nebudou chtít vzdát…