Přejít k hlavnímu obsahu
Vladimír Tomšík: Nemůžeme na vše dohlížet 24 hodin denně
V minulém roce bylo Česko jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik v rámci EU. Také bankovní systém vykazuje značnou dávku stability. Přesto visí ve vzduchu témata, která hýbou českým ekonomickým prostředím a která budou v následujících letech zásadní i pro tuzemské bankovnictví. A právě na to, jakým směrem se bude česká ekonomika a s ní i celý finanční sektor ubírat, jsme se zeptali viceguvernéra České národní banky Vladimíra Tomšíka.

ČNB má ve světě velmi dobrou pověst. Čím si myslíte, že je to způsobeno?

Jsem rád za to, co říkáte. Myslím si, že je to výsledek dlouhodobé poctivé a profesionální práce všech zaměstnanců ČNB. V rovině měnové politiky bych primárně vyzdvihl otevřenou komunikaci a vysokou kvalitu analýz a prognóz, v rovině dohledu nad finančním trhem bych zdůraznil vysokou odbornost, nezávislost, ale i spravedlnost a odhodlanost nekompromisně řešit problémy.

Pokud mám být v oblasti měnové politiky konkrétnější, ČNB je jednou z mála centrálních bank na celém světě, které zveřejňují nejenom prognózu inflace a hospodářského růstu, ale i předpoklady prognózy – a to včetně našeho modelového aparátu se všemi jeho přednostmi i slabinami. V den měnověpolitického zasedání pořádáme on-line přenášenou tiskovou konferenci a hned následující den pořádáme setkání s analytiky. To vše je dále doplněno zveřejňováním Zprávy o inflaci, záznamem z jednání bankovní rady a s odstupem času publikováním detailního protokolu z jednání. Dále jsme v zájmu posílení transparence začali pořádat odborná kolokvia a otevřeli jsme blog, kde členové bankovní rady a naši zaměstnanci pravidelně publikují svoje příspěvky. Navíc k tvorbě makroekonomické prognózy používáme strukturální model, který ve světovém makroekonomickém modelování patří k těm nejmodernějším. Zároveň se netváříme, že všechno víme a všechno umíme. Ale transparentně říkáme, co si myslíme, proč si to myslíme a jaká rizika a nejistoty vývoje vidíme. To ve světě centrálních bank zdaleka není samozřejmostí. A to jsem doposud hovořil pouze o měnové politice. Pokud bych měl detailněji hovořit o druhé klíčové činnosti ČNB, tj. o dohledu nad finančním trhem, domnívám se, že finanční trh i celá veřejnost vnímají a oceňují takové věci, jako je zachování stability a důvěry v český finanční sektor i v období poslední finanční krize bez nutnosti použití veřejných prostředků.

 

Měnová politika

Zůstaňme ještě chvíli u té měnové politiky. V posledních letech se vám nedaří naplňovat váš inflační cíl na úrovni dvou procent. Přemýšlíte o nějakých změnách, či dokonce alternativách režimu měnové politiky?

ČNB zavedla cílování inflace jako desátá země na světě už v roce 1998 a dnes je tento režim používán již téměř ve čtyřech desítkách zemí. Přitom neexistuje žádná země, která by cílování inflace opustila. A není se čemu divit, protože ostatní režimy měnové politiky mají ještě větší problémy a omezení. Téměř šedesát let staré peněžní cílení nefunguje z důvodu nepredikovatelnosti peněžní zásoby a peněžních multiplikátorů, režimy fixního anebo řízeného kurzu (prosím neplést s jednostranným kurzovým závazkem) zbavují centrální banku nezávislé měnové politiky a eklektický (či multikriteriální) přístup je zase špatně čitelný a působí problémy v komunikaci. V teoretické rovině se ještě někdy vede debata, zdali by neměl být zvýšen inflační cíl (třeba na čtyři procenta), aby se centrální banky vzdálily od deflačního pásma. Tento návrh však nenašel v žádné centrální bance podporu. Důvodem je především obava, že vyšší inflace znamená její vyšší variabilitu, a tedy i nepredikovatelnost. Podobně je tomu i s dalšími teoretickými koncepty v podobě návrhů změnit cílení z inflace na cenovou hladinu, anebo dokonce na nominální HDP. Cílení cenové hladiny namísto inflace by mělo implicitně znamenat vyšší inflační očekávání v době recese a tím i nižší reálné úrokové sazby. Avšak hlavním problémem tohoto konceptu je, že po dlouhém období inflace, a tedy po zvýšení cenové hladiny by muselo následovat období deflace. Podobně návrh cílení nominálního HDP spoléhá na výhody v podobě vyšší očekávané inflace a vyššího očekávaného růstu v období recese. Problémem tohoto návrhu pro změnu je, že neumíme komunikovat cíl v podobě nějaké potenciální úrovně nominálního HDP tak, aby jej ekonomické subjekty správně chápaly a rozuměly mu. Navíc HDP je publikován se zpožděním a podléhá výrazným revizím.

Cílování inflace tak přežilo nedávnou finanční krizi, ale jeho koncept se přece jen změnil. Dnes se již nemůže chápat jako pouhé sledování inflačního cíle, ale je vnímáno jako pružnější režim, tzv. flexible inflation targeting. Kromě plnění inflačního cíle je kladen důraz také na reálný růst a především na finanční stabilitu. A ČNB si je toho vědoma.

Centrální banky vyspělých zemí dnes používají tzv. nekonvenční nástroje měnové politiky. Je to i případ ČNB. Proč jste v roce 2013 zvolili kurzový závazek, a ne kvantitativní uvolňování?

Poslední finanční krize mne naučila, že nulová úroveň úrokových sazeb a past likvidity nejsou jen akademickým konceptem, který mne ještě nedávno učili takoví výjimeční ekonomové, jakými byli profesor František Vencovský či profesor Milan Sojka. Po vyčerpání prostoru pro další snižování úrokových sazeb přešly centrální banky k nástrojům, jako je kvantitativní uvolňování, záporné sazby anebo kurzové intervence a závazky. Tyto nástroje se sice ještě pořád označují jako nekonvenční, ale dnes již prostě patří do instrumentária centrálních bank.

Nekonvenční nástroje měly zpočátku zejména podobu dodávání likvidity na zamrzlé trhy. Dodávání likvidity řešilo likviditní problémy mezibankovního trhu, který funguje bez kolaterálu a který zamrzl na začátku finanční krize. Dodávání likvidity však automaticky neznamená uvolnění měnové politiky. To v prostředí nulových sazeb realizovaly centrální banky kvantitativním uvolňováním, tedy nákupem cenných papírů a aktiv na trhu. Pro naši malou otevřenou ekonomiku s mělkým sekundárním kapitálovým trhem poskytovala strategie kvantitativního uvolnění pouze malý, ne-li přímo nulový prostor. Proto jsme museli hledat jiný, pro nás skutečně efektivní nástroj. A tím je kurzový závazek. Je velmi jednoduché bez tíhy odpovědnosti kritizovat ČNB za to, co činí, ale nikdo nepředložil jinou skutečně životaschopnou a účinnou alternativu, jak naplnit cenovou stabilitu v podmínkách malé otevřené ekonomiky s přebytkem likvidity.

Věříte, že se ČNB do konce roku 2017 podaří naplnit dvouprocentní inflační cíl a bude to mít vliv na opuštění kurzového závazku?

„Věříte“ není to slovo, které bych jako centrální bankéř použil. Raději bych mluvil o tom, co „očekávám“. My se vždy snažíme udělat nejlepší možnou prognózu budoucího vývoje. Ale každá prognóza je podmíněna přijatými předpoklady, má svá rizika a nemusí se naplnit. Ale pokud se neobjeví výrazná protiinflační překvapení, tak ano, očekáváme, že se nám v roce 2017 podaří naplnit náš dvouprocentní cíl. A to navzdory tomu, že poslední data o vývoji spotřebitelských cen potvrzují pokračující nízkoinflační vývoj české ekonomiky.

Podle stávající prognózy se bude inflace postupně zvyšovat a na horizontu měnové politiky, tedy na přelomu let 2016 a 2017, dosáhne dvouprocentního cíle, který v roce 2017 mírně překročí. K udržitelnému plnění cíle, které je podmínkou pro návrat do standardního režimu měnové politiky, tak dojde od počátku roku 2017.

Česká ekonomika je momentálně v poměrně dobré kondici, jediným úskalím je ale nízký růst mezd. Čím je to způsobeno?

Ano, česká ekonomika je opravdu v dobré kondici. V uplynulém roce vzrostl HDP více než o čtyři procenta, a to díky zrychlující se zahraniční poptávce, nízkým cenám komodit, nadále uvolněným měnovým podmínkám a zvýšení vládních investic financovaných zejména z fondů EU. Ekonomika se tak v posledních čtvrtletích rychle přiblížila svému dlouhodobému potenciálu, i když k jejímu výraznějšímu přehřívání máme zatím daleko. V roce 2016 se růst ekonomiky nicméně zpomalí pod tři procenta vlivem poklesu vládních investic v souvislosti s náběhem nového programového období pro čerpání fondů EU a vlivem odeznění efektu nárůstu zásob i propadu cen ropy. Podobné tempo růstu si pak ekonomika udrží i v roce 2017.

Co se týče vývoje mezd, nesmíme zapomínat, že ekonomika se v uplynulých dvou letech vzpamatovávala z velmi dlouhé a hluboké recese. Nicméně obnovený a následně rychle akcelerující domácí ekonomický růst se už od roku 2014 příznivě projevuje ve zlepšování situace na trhu práce. V uplynulých dvou letech jsme pozorovali znatelný růst celkové zaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti se trvale snižuje. Úřady práce tak evidují v posledních měsících nejméně uchazečů o zaměstnání za posledních skoro sedm let. S přibližováním ekonomiky jejímu potenciálu se klesající míra nezaměstnanosti začne dostávat k hladinám, kde bude její další pokles již znatelně mírnější a rostoucí poptávka po práci ze strany podniků se bude čím dál tím více přelévat do zrychlujícího se růstu mezd.

Jak vnímáte přechod z koruny na euro? Jste příznivcem společné měny? Neumožnilo právě to, že euro nemáme, zavedení kurzového závazku a následného nastartování ekonomiky?

Rozhodnutí o přijetí eura je věcí vlády ČR. ČNB přitom plní vůči vládě pouze poradní funkci. Současná vláda nemá rozhodnutí o datu přijetí společné evropské měny ve svém programovém prohlášení a na svém zasedání 21. prosince 2015 vláda na základě společného doporučení MF a ČNB rozhodla prozatím nestanovovat cílové datum přijetí eura. Od politického rozhodnutí k samotnému přijetí eura jsou přitom potřeba zhruba tři roky – dva roky na účast v ERM II a necelý jeden rok na vyhodnocení splnění kritérií a logistickou přípravu. Technicky je tak nejbližší možný termín přijetí eura 1. leden 2020. To jsou prostá fakta.

ČNB, MF i vláda se přitom shodují, že nové záchranné a dohledové mechanismy budované pro státy eurozóny a vznikající nové evropské instituce zásadním způsobem upravují podmínky a závazky vyplývající z přijetí eura. Pro přijetí společné měny již nebude postačovat udržitelné plnění maastrichtských konvergenčních kritérií doprovázené dostatečnou sladěností české ekonomiky s ekonomikou eurozóny. Vstup bude podmíněn i účastí v nově vzniklých institucích a mechanismech. Na základě současných informací by v okamžiku vstupu ČR do eurozóny byly podstatné zejména náklady související se vstupem do Evropského stabilizačního mechanismu.

Vlastní připravenost ČR na přijetí eura se oproti předchozím letům zlepšila, neboť aktuálně jsou ze strany naší země plněna téměř všechna maastrichtská kritéria. K hlavním překážkám přijetí eura stále patří nedokončený proces reálné ekonomické konvergence ČR, včetně konvergence cenové hladiny k průměru eurozóny. Omezený je nadále prostor pro stabilizační roli veřejných rozpočtů a dořešen není ani problém jejich dlouhodobé udržitelnosti vzhledem ke stárnutí populace. V některých aspektech je nadále nedostatečná pružnost trhu práce a přetrvávají odlišnosti ve struktuře českého hospodářství oproti eurozóně. To vše jsou ekonomická fakta, žádné osobní preference či zájmy. Pokud bych k těmto faktům přidal i úvahu na téma, zdali se dnešní eurozóna po svém více než desetiletém fungování stala optimální měnovou zónou, anebo alespoň dostatečně stabilizovanou měnovou zónou, tak bohužel musím říci nikoliv.

Může se naše měnová politika chovat nezávisle na měnové politice ECB?

Měnová politika ECB je jedním, nikoliv však jediným ze zahraničních a domácích faktorů, které zohledňujeme při nastavení naší měnové politiky. Jde sice o jeden z nejvýznamnějších vlivů, ale v minulosti nedocházelo ke změnám v nastavení měnových politik obou institucí vždy ve stejnou dobu, a někdy se dokonce lišil i směr kroků. Při pohledu zpět si konkrétně vybavuji období 1999–2000, kdy my jsme měnovou politiku uvolňovali (odeznění dopadů měnových turbulencí z roku 1997), zatímco ECB zpřísňovala. A podobná situace nastala i v roce 2011, kdy my jsme již od srpna 2008 sazby jenom snižovali, kdežto ECB v dubnu a červenci 2011 naopak sazby zvýšila. A takový protichůdný vývoj nelze vyloučit ani do budoucna. Stačí, aby se nám úvěrový boom různými transmisními kanály přelil do růstu cen, prognóza inflace by nám začala mířit výrazně nad inflační cíl a my budeme muset začít zpřísňovat měnové podmínky bez ohledu na to, zdali eurozóna již bude mít svoje nízkoinflační období za sebou, či nikoliv.

Zatím stále udržujete uvolněnou měnovou politiku, přesto jste v prosinci loňského roku oznámili nastavení proticyklické kapitálové rezervy od začátku roku 2017 poprvé na nenulové úrovni. Jak vnímáte kritiku některých analytiků, že měnová a makroobezřetnostní politika začínají působit proti sobě, protože jedna zrychluje růst úvěrů a druhá ho brzdí?

Máme-li mít dva cíle, cenovou a finanční stabilitu, potřebujeme k tomu dvě sady nástrojů. A ty pak někdy mohou jít zdánlivě proti sobě. Důležité ale je, jak působí ve své kombinaci, zda jsou správně namixovány. Momentálně nadále potřebujeme udržovat velmi uvolněné měnové podmínky, abychom byli v budoucnu schopni stabilizovat cenový vývoj u našeho dvouprocentního inflačního cíle. Je pravda, že tím podporujeme růst úvěrů a ten by mohl začít vytvářet rizika pro finanční stabilitu. A právě tato rizika můžeme tlumit makroobezřetnostními nástroji, jako je proticyklická kapitálová rezerva. Ale z hlediska měnové politiky je růst úvěrů jen jedním z kanálů, kterými působíme na budoucí cenový vývoj, a ostatní kanály (dnes zejména kurzový kanál) nejsou proticyklickou kapitálovou rezervou nijak blokovány. Navíc proticyklická kapitálová rezerva začne být účinná až začátkem roku 2017, kdy už naše prognózy předpokládají i počátek ústupu od velmi uvolněné měnové politiky. Takže rozpor mezi našimi politikami nevnímám.

 

Regulace, dozor a doporučení ČNB

Druhou klíčovou úlohou ČNB je výkon dohledu nad finančním trhem. Jaké jsou hlavní zásady, kterými se v rámci dohledu musíte řídit?

Nejprve je vhodné zdůraznit, že ČNB usiluje o zajišťování dohledu nad finančním trhem v plném souladu s mezinárodními standardy. Aktivně sledujeme vývoj v této oblasti a nové požadavky následně implementujeme velmi uvážlivě. Základním rámcem pro naši působnost v dohledu jsou basilejské principy pro zajištění efektivního bankovního dohledu. Pokud jde o konkrétní zásady, ty se mírně odlišují v oblasti odborné péče a obezřetnosti. Jsou však navzájem provázané a sledují synergie, které pramení z výhod sjednoceného dohledu obou hlavních oblastí. Zcela konkrétně mohu za oblast obezřetnosti vyjmenovat zásady jako rizikově orientovaný dohled, účelná a smysluplná integrace metod využívaných při výkonu dohledu v jednotlivých sektorech finančního trhu, úzká provázanost agendy s dohledem odborné péče a rozvoj spolupráce se zahraničními orgány dohledu, zejména s ECB. Dohled odborné péče je založen na obdobných principech jako dohled obezřetnosti. Nadto se specificky řídí principy, jako je důsledné prošetřování všech přijatých podnětů a vyvozování systémových závěrů z nich, důraz na osvětovou činnost a úzká provázanost agendy s dohledem obezřetnosti. Kromě toho, že rozlišujeme agendu obezřetnosti a odborné péče, vymezujeme i dohled významných institucí a dohled spotřebitelsky orientovaných institucí. Každý z nich má svá specifika. Chceme se soustředit na to významné, ale přitom nezanedbat zájmy spotřebitelů.

A na které ekonomické subjekty se zaměřujete nejintenzivněji?

Dohled musí praktikovat přístup podle rizikovosti, který vychází ze systému rizikového hodnocení. Znamená to, že rozhodující část zdrojů věnujeme oblastem, které jsou systémově nejvýznamnější. Zde je a bude naše práce soustavná a podrobná. Menší pozornost dohledu je věnována oblastem, které jsou méně systémově významné. V oblastech, které systémově významné nejsou, pak působíme pouze reaktivně, tj. konáme na základě podnětů. Upřímně si přiznejme, že není možné, aby dohled byl všude přítomen 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. V takovém případě bychom převzali odpovědnost za řízení soukromých finančních institucí. A to není naše role. My máme kontrolovat nastavení systémů a fungování řídicích a kontrolních mechanismů. Navíc s ohledem na počet subjektů spadajících pod dohled ČNB je nutné primárně spoléhat na tzv. dohled na dálku, tj. na reportovací data a systémy. To vše je pak doplněno detailní kontrolou (dohledem) přímo na místě.

V posledních letech došlo v oblasti regulace finančních trhů v EU doslova k legislativní tsunami. Vnímá ČNB novou regulaci jako skutečný nástroj pro podporu finanční stability, nebo je také zdrojem nových rizik?

Jsem zklamaný z toho, jak se stalo módní záležitostí automaticky kritizovat či zpochybňovat novou regulaci finančních trhů. Já se však domnívám, že pozitiva nové regulace stále převažují nad negativy – alespoň co se týče kapitálové regulace Basel III. Dohled může díky těmto změnám požadovat po bankách nejen větší kapitálové rezervy, ale zejména rezervy kvalitnější. Tím rozumím kapitál, který je možno skutečně použít k úhradě ztrát. Když se podíváme na problémy evropského bankovnictví v posledních letech, tak to byl právě nedostatek kvalitního kapitálu, který podkopal důvěru veřejnosti ve stabilitu bank. Samozřejmě že nové regulace přinášejí vždy nějaká rizika, často netušená, ale u nové kapitálové regulace přínosy pro finanční stabilitu podle mého názoru jednoznačně převažují. Méně jsem přesvědčen o prospěšnosti některých nových regulací v oblasti řešení krizových situací, konkrétně například o způsobu stanovení minimálních požadavků na strukturu a výši kapitálu a způsobilých závazků (MREL).

Opravdu povede nárůst kapitálových požadavků ke zvyšování odolnosti bank? Nehrozí, že banky si na dodatečný kapitál budou chtít vydělat prostřednictvím přijímání zvýšených rizik nebo se budou snažit nové požadavky nějak obcházet?

Tato diskuse probíhala intenzivně před schválením Basel III a v současné době ji považuji za uzavřenou. Konečný verdikt, tj. zda byla uzavřena správně, ukáže až dlouhodobější zkušenost. Osobně se přikláním se k názoru, že dlouhodobějším efektem vyšší kapitálové přiměřenosti bude změna profilu bankovního sektoru oproti předcházejícím dvěma dekádám. Povinnost držet více kvalitního kapitálu by měla v konečném důsledku vést k tomu, že výnosnost na akcii se v bankovním sektoru sníží. Ale zároveň se sníží rizikovost těchto akcií a banky tak budou stále atraktivní investiční příležitostí například pro institucionální investory, kteří se orientují spíše na bezpečné investice. O tom, že v bankéřích je zabudována snaha získat vyšší výnosy i za cenu přijímání zvýšených rizik, samozřejmě nepochybuji. Ale je na bankovních dohledech, aby zajistily soulad podstupovaných rizik a kapitálových rezerv. Zároveň připomínám, že banky ve vyspělých zemích držely v průběhu 20. století často mnohem více kapitálu v poměru k aktivům, než požaduje současný regulatorní rámec. Jeho zavedení tak nepředstavuje revoluci, ale spíše návrat k dřívější praxi.

Nová regulace zavedla i tzv. makroobezřetnostní politiku. Co konkrétně to znamená? Proč je tato oblast důležitá?

Makroobezřetnostní politika pomáhá dosáhnout finanční stability prostřednictvím snižování zranitelnosti a posilování odolnosti celého finančního systému. Její hlavní důraz spočívá v preventivním přístupu. Pokud někde vznikají zárodky systémových rizik, měla by autorita mající na starosti provádění makroobezřetnostní politiky bez prodlení reagovat. Například na českém finančním trhu vidíme, že dochází k oživení poptávky po úvěrech na bydlení a k uvolňování standardů při poskytování těchto úvěrů. Pozorujeme, že vzhledem k nízkým úrokovým sazbám se stávají tyto úvěry dostupnějšími i pro skupinu dlužníků s nižší úrovní a stabilitou příjmů. Zároveň se zvyšuje atraktivnost nákupu rezidenčních nemovitostí jako investice k dalšímu pronájmu. Přestože hodnotíme postupy bank v této oblasti jako stále převážně obezřetné a riziko výraznějšího nadhodnocení cen nemovitostí jako zatím přijatelné, vydali jsme již vloni v červnu bankám preventivní doporučení pro poskytování úvěrů zajištěných nemovitostí.

Proč jste vydali toto doporučení, když ČNB v této oblasti zatím nevidí žádný větší problém? Nejsou banky vzhledem ke zkušenostem z nedávné krize dostatečně poučené a schopny ta rizika řídit samy?

Banky přirozeně hodnotí dopady našeho doporučení ze svého individuálního hlediska a z hlediska individuálních klientů. A vychází přitom z aktuální situace. Z pohledu rizik pro finanční stabilitu je však toto nazírání nedostatečné. Individuální akce bank a klientů mají totiž kolektivní efekt, který situaci dynamicky mění. Růst cen nemovitostí vede k růstu úvěrů, ale růst úvěrů pak zpětně vede k růstu cen nemovitostí. V důsledku toho může vzniknout spirála mezi cenami nemovitostí a úvěry na jejich pořízení. A pokud není růst cen nemovitostí doprovázen minimálně stejným růstem příjmů klientů, roste jejich dluhové břemeno. Nakonec může souhrn individuálních akcí, které se všechny jeví na začátku jako zcela obezřetné, skončit finanční krizí. V ní se všechny akce budou zpětně jevit úplně v jiném světle. Zpětný pohled však není z hlediska provádění makroobezřetnostní politiky podstatný. Osobně jsem přesvědčený o tom, že jednou z draze zaplacených lekcí poslední finanční krize je, že reagovat na příznaky úvěrového růstu příliš pozdě či příliš slabě se rozhodně v dlouhém období nevyplácí, neboť náklady finanční krize mohou být velmi vysoké. Proto musíme reagovat mnohem dříve, než se rizika pro finanční stabilitu stanou neřiditelnými.

Jak banky reagovaly na doporučení týkající se hypotečních úvěrů s vysokým ukazatelem LTV? Zaznamenali jste nějaké negativní reakce?

Banky s většinou našich doporučení problém nemají, protože je v drtivé většině samy aplikují. Zaznamenali jsme ale například obavy týkající se dodržování obezřetného přístupu k oceňování zajištění. Někteří poskytovatelé hypotečních úvěrů argumentují, že pokud budou striktně dodržovat doporučené limity LTV, mohou přijít o část potenciálních klientů tím, že úvěry jim poskytnou jiné banky, které začnou nadhodnocovat (resp. méně přísně hodnotit) nemovitosti sloužící jako zajištění. Toto riziko bereme vážně. Budeme se zabývat postupy při stanovení hodnoty zajištění u jednotlivých institucí jak z hlediska interních metodik, tak skutečné praxe a o tento aspekt rozšíříme přístup k šetření, které slouží k vyhodnocení plnění doporučení.

Jak bude ČNB postupovat, pokud se ukáže, že banky neberou doporučení vážně?

ČNB bude plnění doporučení pravidelně hodnotit – a to nejenom kontrolou na dálku, ale i kontrolami na místě. Pokud to bude nezbytné, zpřísníme parametry jednotlivých doporučení, případně doporučení jako celek rozšíříme. Můžeme rovněž využít další nástroje dané legislativou CRD IV/CRR. Mohli bychom také zvýšit sektorové rizikové váhy pro výpočet požadavků na kapitál bank. Úroveň rizikových vah na úvěry na bydlení nicméně považujeme prozatím za víceméně adekvátní. Jinými slovy nehodláme jet nadoraz. A to platí i o již zmíněné proticyklické kapitálové rezervě, kterou jsme i přes zrychlený úvěrový růst v prosinci nastavili pouze ve výši 0,5 procenta. Tento nástroj budeme používat flexibilně a skutečně proticyklicky. V případě dalšího zrychlování úvěrové dynamiky, uvolňování úvěrových standardů a růstu investičního optimismu budeme připraveni sazbu proticyklické kapitálové rezervy dále zvyšovat. Ale pokud se v ekonomice naopak objeví nepříznivý šok, nebudeme váhat a rezervu umožníme rozpustit.

České banky jsou dlouhodobě stabilní a jako celek odolávají i velmi nepříznivým scénářům vašich pravidelných zátěžových testů. Mohl byste přesto uvést v současné době nějaká rizika, která by mohla tuto stabilitu narušit?

Rizika vždy existují a rozhodně je nepřehlížíme. V zátěžových testech pracujeme s velmi nepříznivými scénáři, které jsou sice velmi málo pravděpodobné, ale možné. Bankovní sektor by měl být připraven na situaci, že vlivem vnějších faktorů by se domácí ekonomika opět dostala do recese v rozsahu podobném propadům z let 2009 a 2012. Z dlouhodobějšího hlediska je rizikem již uvedený vznik spirály mezi růstem cen nemovitostí a růstem úvěrů sloužících k financování jejich nákupu. Poslední zátěžový test se proto zaměřil i na toto riziko, předpokládal pokles cen nemovitostí téměř o 30 procent.

Dále se nás dotýkají i globální rizika, která vznikají v souvislosti s honbou za výnosy. Výnosy z bezpečných aktiv jsou v historickém kontextu na nezvykle nízkých, či dokonce záporných hodnotách. Investoři se proto snaží vyhledávat aktiva s vyšším výnosem, ale to nejde jinak než přijímáním zvýšených rizik. Na trzích některých aktiv, která jsou považována za stále bezpečná a zároveň docela výnosná, lze vidět zárodky bublin. Kromě některých nemovitostních trhů se to týká i dluhopisových trhů. Nejde jen o státní dluhopisy vyspělých zemí, ale ještě více o korporátní dluhopisy emitované podniky z vyspělých i rozvíjejících se ekonomik. To vše vytváří potenciál pro značné úvěrové a tržní ztráty v dalších letech, pokud by došlo k turbulentnímu vývoji. Našeho finančního sektoru se tato rizika dotýkají spíše nepřímo, ale vyhnout se jim zcela nelze. A ČNB je rozhodně nepodceňuje.

V loňském roce věnovala ČNB velký prostor státním dluhopisům v bilancích bank. Považujete to za problém?

Domácí banky držely na počátku loňského roku české státní dluhopisy zhruba za 730 mld. Kč. To představovalo necelých 15 procent jejich aktiv a 180 procent jejich kapitálu. I když v současnosti je držba o něco nižší, stále je to docela hodně. Bez ohledu na to, že v Evropě najdeme země, kde jsou tyto podíly ještě vyšší. Důvod, proč se tím ČNB zabývá, je prostý. Domácí banky jsou v důsledku držby velkého objemu státních dluhopisů vystaveny riziku koncentrace svrchovaných expozic. A podle nové směrnice CRD IV mají povinnost zajistit v rámci systému řízení rizik soustavné a účinné řízení rizika koncentrace, což se týká i svrchovaných expozic. Stanovení číselných parametrů pro řízení tohoto rizika je ale pro jednotlivé banky velmi obtížné. Obecně ani nemá význam, aby každá banka u nás či v jiných zemích hodnotila rizika koncentrace držby státních dluhopisů samostatně a odlišně. Lepší je, když to dělá ČNB, která má koneckonců podle pokynů Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) jako národní orgán dohledu povinnost řízení rizika koncentrace hodnotit. Proto ČNB připravila a v loňském roce zveřejnila metodiku určenou k přezkumu a vyhodnocování rizika systémové koncentrace svrchovaných expozic v rámci pilíře 2. Při výkonu dohledu budeme nejméně jednou ročně s využitím nové metodiky hodnotit, zda jednotlivé banky skutečně zajišťují řádné řízení a krytí rizika koncentrace. A pokud dojdeme k závěru, že toto riziko není danou institucí dostatečně pokryto, rozhodneme o uplatnění dodatečného kapitálového požadavku. To je standardní dohledový postup.

Obecně se ale má za to, že z regulatorního hlediska jsou domácí státní dluhopisy bezrizikovými aktivy. Nepředstavuje přístup ČNB odchylku od zavedené praxe?

Nyní se všichni shodují na tom, že s držbou státních dluhopisů jsou určitá rizika spojena, a že by měla být pokryta kapitálem. A že by riziko nadměrné koncentrace mělo být ošetřeno i u této skupiny aktiv. Současný regulatorní rámec pro svrchované expozice je ale bohužel neúplný. Zaměřuje se pouze na část rizik a zejména v EU mají jednotlivé banky možnost vyhnout se vytváření kapitálových požadavků. Některé banky, které používají pokročilé modelové přístupy, ale kapitálové požadavky samy vytvářejí, avšak ty se zase často dosti liší. Na neuspokojivost této praxe upozornila nedávno ve své zprávě Evropská rada pro systémová rizika. Rovněž Basilejský výbor pro bankovní dohled zřídil pracovní skupinu, která by měla přijít s návrhem na zlepšení regulace svrchovaných expozic. V evropských strukturách v současnosti probíhají diskuse, jakým způsobem by měl být regulatorní rámec změněn. Objevuje se široká škála názorů od aplikace poměrně nízkých rizikových vah na tyto expozice až po striktní limity angažovanosti, při nichž by banka nesměla mít vůči vládě větší expozici než vůči kterémukoli podniku. Naštěstí stále silněji znějí hlasy ve prospěch filozofie, kterou my již uplatňujeme v rámci pilíře 2. Tu představuje kombinace rizikových vah a určitých limitů koncentrace, přičemž oba nástroje by se měly odvíjet od rizikovosti příslušné expozice. Jsem si jist, že právě takový přístup vytváří vhodné podněty pro správné a hlavně včasné řízení rizik ze strany bank i vlád.

Tato diskuse o regulaci řízení rizik spojených s držením státních dluhopisů se může jevit jako nudná a stále se opakující věc. Nicméně pro český finanční trh je s ohledem na bilanční strukturu mimořádně důležitá a nemůžeme dopustit, aby nová regulace – zejména z úrovně EU – nutila významně a pod časovým tlakem vyprodávat z bilancí bank české státní dluhopisy a nahrazovat je nějakými „nadnárodními“ dluhopisy, které by de facto znamenaly sdílení veřejných dluhů. Této nově připravované regulaci je nutné věnovat velkou pozornost a od začátku ji doplňovat reálnými analýzami dopadů. Jsem velmi rád, že nejenom ČNB a MF, ale i jednotlivé banky v čele s Českou bankovní asociací se tomu intenzivně věnují nejen v domácím prostředí, ale hlavně v zahraničí, neboť tam ta regulace je primárně tvořena. A je nutné, aby specifika českého finančního trhu byla řádně zohledněna.

Když už hovoříme o státních dluhopisech, o státu, jakou funkci mají v českém bankovním systému státní banky, jako je například Českomoravská záruční a rozvojová banka (ČMZRB) nebo Česká exportní banka (ČEB)? Myslíte si, že kdyby je nevytvořil stát, že by si je trh sám nevynutil?

ČEB je specializovaná bankovní instituce pro státní podporu vývozu, jejíž hlavní funkcí je podpora českého exportu a povědomí o ČR ve světě. ČMZRB je rozvojovou bankou, jejíž hlavní funkcí je napomáhat rozvoji malého a středního podnikání, infrastruktury a dalších sektorů ekonomiky vyžadujících veřejnou podporu v souladu se záměry hospodářské politiky vlády ČR a regionů. Z uvedené charakteristiky obou institucí je zřejmé, že naplňují specifické cíle svých zřizovatelů, proto se nedomnívám, že jejich existence je přímo motivována požadavky trhu. ČNB dlouhodobě podporuje zohlednění specifik ČEB a ČMZRB v regulaci, konkrétně jejich vyjmutí z požadavků regulace úvěrových institucí. Jejich obchodní model se totiž obtížně vyrovnává s vysokými nároky platné a dále připravované regulace, zejména požadavky na likviditu, pákový poměr, limitů na velké expozice, ozdravné plánování či plány pro řešení krizí. Osobně se domnívám, že k naplnění funkcí těchto institucí není nezbytná licence regulovaného subjektu.

 

Budoucnost českého bankovnictví

Co bude pro český bankovní sektor v následujících letech nejzásadnější a jaké změny ho čekají?

Jedním ze zásadních aspektů, které budou významně ovlivňovat podobu a další směřování bankovního sektoru v nejbližším období, je samozřejmě vývoj úrokových sazeb. Jsem si vědom toho, že sazby blízké nule mají přímý dopad na obchodní modely bank. Doposud byly banky schopny pokles úrokových marží kompenzovat snižováním nákladů, nicméně tento potenciál je již téměř vyčerpán. Pozorně sleduji i některá specifická rizika, jako je zvýšená orientace bankovního sektoru na odvětví energetiky. Samozřejmě zásadní vliv na činnost bank bude mít i nadále regulace. Zejména v případě regulace spojené s řešením krizí (BRRD) lze očekávat významné dopady, bankovní sektor bude postupně naplňovat nově vytvořený fond pro řešení krize, budou zavedeny nové regulatorní ukazatele na kapitál a závazky bank (MREL a TLAC), což bude silně ovlivňovat strukturu kapitálu. V otázce budoucích zásadních změn pro bankovní sektor mohu ještě uvést takové věci, jako jsou rozvoj stínového bankovnictví, kybernetická bezpečnost či zvyšující se politická role v tvorbě regulace. Nicméně zcela klíčová pro budoucí vývoj bankovnictví bude schopnost včas odhadnout nové potřeby klienta, či dokonce ty potřeby vytvořit a generovat tak poptávku po bankovních službách. Ale to jsou věci, které mi nepřísluší predikovat.

A co bude nejzásadnější pro dohled ČNB?

Velmi důležitým aspektem pro výkon dohledu bude udržení aktivní komunikace s ECB, která vystupuje v roli konsolidujícího orgánu dohledu všech finančních skupin, v jejichž rámci působí tuzemské systémově významné banky. My jsme již zahájili proces maximálního sbližování svých dohledových postupů s postupy ECB, přičemž tato harmonizace se bude do budoucna dále prohlubovat. V oblasti regulace bude pro ČNB stejně jako pro banky klíčová implementace a následná aplikace již zmíněného ukazatele MREL, která může zásadním způsobem ovlivnit strukturu kapitálu tuzemských bank. V případě přetrvávajícího prostředí nízkých úrokových sazeb mohou být banky motivovány k další redukci nákladů, která se může negativně projevit na jejich schopnosti řídit rizika. Rovněž může ve větší míře docházet k transakcím, jejichž cílem bude buď zvyšování kapitálu formou alternativních kapitálových instrumentů, nebo snižování rizikové expozice pomocí sekuritizace aktiv. Materializace výše uvedených potenciálních dopadů bude pro dohled ČNB znamenat zvýšené nároky na výkon dohledové činnosti. Dohled tak bude muset s ještě větší efektivností zvládat nejenom tyto nové věci, ale i podrobněji vyhodnocovat rizikovost a významnost jednotlivých institucí a jejich vzájemné propojení s cílem zajistit stabilitu finančního trhu jako celku.

Datum vytvoření: 22/01/2016
-- Redakce
komentáře
Rekordní zájem o státní dluhopisy Jen v dubnu se MF podařilo na trhu prodat dluhopisy za 252 mld. korun a vedle zí... Petr Dufek Makroekonom
Profile picture for user Petr Dufek
Jak dopadne bitva „jihu proti severu“ o záchranný fond EU? Zdá se ovšem, že na severu Evropy nový návrh narazí. Hlasy proti zaznívají z Niz... Jan Bureš Hlavní ekonom Patria Finance
Profile picture for user Jan bureš
Propadlo české HDP více než německé? Investoři se v tuto chvíli zjevně dívají za mizerná aktuální čísla a věří, že dí... Jan Bureš Hlavní ekonom Patria Finance
Profile picture for user Jan bureš
nepřehlédněte