Pondělní protesty zemědělců zase připomněly, jak mohutně jsou na dotacích závislí agrárníci. Ti inkasují zdaleka největší část dotací z evropských peněz – téměř 40 % z celkového rozpočtu EU, přestože se zemědělství podílí na zaměstnanosti asi ze 4 % a na HDP dokonce jen z 1,5 %. Není tomu tak dávno, co svou nárokovost v Česku úspěšně prolobovali vinaři skrze nulovou spotřební daň na tiché víno, navzdory ušlému daňovému inkasu (cca 5 miliard korun) nebo zdravotním hlediskům.

A konečně žádá po státu pomocnou ruku tentokrát stavebnictví. Jejich představitelé přišli s ideou státem dotovaných hypoték a jsou přesvědčeni, že „kdyby se stát postaral o to, aby dotoval komerční sazbu na dvě procenta […], tak by se to vyplatilo.“ Chtělo by se říct – není to málo, Antone Pavloviči? Proč zůstat jen u dotací úrokových sazeb, když můžeme zadotovat i samotné splátky jistiny?

Žádný nárok na levnější hypotéku, víno nebo bydlení samozřejmě neexistuje. Během Covidu ale došlo k mentálnímu posunu, kdy se stále větší část společnosti dožaduje kompenzací za jakýkoli šok snižující jejich životní úroveň. A polici na tuto hru nejen přistoupili, ale sami ji aktivně rozehráli. Zdejší politika totiž nemá jasně definovanou dlouhodobou vizi, ale stojí primárně na finanční obsluze nejrůznějších voličských skupin.

Jde vlastně o představu života v chráněné dílně – stát bude garantovat stabilní životní úroveň a v ideálním případě dokonce zajistí její růst. To si ale jednoduše nemůžeme dovolit, jak ukázal bezprecedentní nárůst zadlužení během Covidu. A hlavně – toto není úloha státu. Ten má nastavovat férová a efektivní pravidla hry a pomáhat těm nejslabším v naší společnosti. A k těm rozhodně nepatří stavebnictví, vinaři ani solidně vydělávající lidé, kteří touží po bydlení s výhledem na Pražský hrad.