Při pohledu do zpětného zrcátka platí, že od vzniku eurozóny byl Fed v měnově-politických cyklech oproti ECB vždy napřed. Tentokrát to ale platit nebude. Ekonomiky Spojených států a eurozóny se totiž nacházejí v dramaticky odlišné fázi hospodářského cyklu; zatímco americká ekonomika stále nad očekávání svižně roste, eurozóna prochází delším obdobím stagnace. Od konce roku 2019 vzrostlo reálné HDP eurozóny ani ne
o 4 %, americká ekonomika přidala k dobru více než dvojnásobek.

Viditelný rozdíl je také ve struktuře růstu, který se v Americe opírá o silnou domácí poptávku. Ta je v Evropě naopak stále utlumená vlivem negativního šoku do reálných příjmů, což se samozřejmě odráží i v odlišném inflačním vývoji. Evropský inflační příběh je primárně nabídkový, díky čemuž celková inflace ale i její jádrová složky vykazují relativně nižší míru setrvačnosti oproti inflaci za oceánem, kterou navíc pohání masivní fiskální impulsy a extrémně napjatý trh práce.

Není proto překvapením, že příznivější inflační výhled v eurozóně povede k odlišné měnově-politické reakci. Minimálně z pohledu peněžních trhů však nijak dramatické. Aktuálně trhy zaceňují přibližně 50bps pokles sazeb v případě Fedu, u ECB pak v tomto roce počítají s 75 bps. Představit si však lze i scénář výraznější divergence, už jen kvůli tomu, že v USA jsou rizika vychýlená spíše k delšímu období stabilních sazeb. Zásadní tak nakonec bude ochota ECB testovat případné limity rozevírající se úrokového diferenciálu mezi dolarem a eurem. Pokud bude desinflace stále v běhu, ECB nemusí vadit proinflační impuls slabého eura, které může naopak podpořit vývozy a celkové oživení v eurozóně.

Alternativou je scénář, kdy v mezičase začne americká ekonomika „konečně“ viditelně zpomalovat a ruku v ruce s tím zvolní i cenové tlaky, což by učinilo život centrálních bankéřů ve Frankfurtu podstatně jednodušším.