Výraznější finanční napětí historicky negativně dopadalo jak na ochotu, tak i na schopnost bankovního sektoru poskytovat nové úvěry. Hlavní potíže budou mít pravděpodobně v USA menší a středně velké banky, které mají v aktivech velké “nerealizované” ztráty plynoucí z držby dlouhodobějších dluhopisů. Potenciální ztráty a tlak na kapitál těchto bank navíc zhoršují méně stabilní a “dražší” depozita. Část trhu se proto obává, že i přes poskytnutou likviditní pomoc, může řada těchto institucí čelit kontinuálnímu tlaku na kapitál a časem se z nich stanou vyprázdněné “zombie” banky zastavující tradiční úvěrování (např. v sektoru komerčních nemovitostí). Něco podobného ostatně postihlo část amerického finančního sektoru v osmdesátých letech po prudkém nárůstu úrokových sazeb v reakci na tehdejší inflační vlnu.

V Evropě nesoulad mezi aktivy a pasivy bank podle dostupných dat není zdaleka tak velký problém - navíc vybavenost kapitálem i likviditou je z hlediska historických standardů velice dobrá. I tak však padající tržní cena akcií (a vyšší CDS) mohou vést podobně jako v minulosti k opatrnějšímu a dražšímu úvěrování.

V obecné rovině napětí ve finančním sektoru podobně jako vyšší úrokové sazby bude tlumit ekonomickou aktivitu a mělo by tedy centrálním bankám pomoci se zkrocením inflačních tlaků. Problém je v tom, že finanční napětí nemají centrální bankéři zdaleka tak dobře pod kontrolou, jako výši úrokových sazeb. I proto se na trhu v tuto chvíli výrazně liší odhady toho, jak výrazně finanční napětí může dodatečně utlumit ekonomickou aktivitu - odhady v USA se pohybují od ekvivalentu růstu sazeb o 25-150 bps. Nejistota ohledně toho, jak intenzivně finanční napětí na ekonomiku bude působit, je tedy vysoké a s tím roste i pravděpodobnost, že Fed nebo ECB udělají chybu a neukormidlují „měkké přistání”.