Odhlédneme-li od tradičního “lednového efektu”, kdy zkraje roku se tradičně daří rizikovějším aktivům, tak se možná stojí za to lehce zamyslet nad perspektivou regionálních měn ve střednědobém horizontu - resp. zda je jejich situace tak růžová, jak ukazují poslední dny a týdny. V první řadě je třeba říci, že ač se aktuálně koruna, zlotý a forint pohybují spolu, tak rozhodně nejde o homogenní balík aktiv. Svědčí o tom minimálně to, že středoevropské měny jsou podporovány různě vysokými úrokovými sazbami. Tyto rozdíly jsou přitom ještě zesíleny tím, vezmeme-li v úvahu míru inflace v jednotlivých zemích. Ta je napříč celým regionem poměrně vysoká, ale míra ignorance maďarské centrální banky k přestřelování 3% inflačního cíle je větší, než je tomu např. u ČNB (2% cíl).

Ve výsledku to znamená, že krátkodobé reálné úrokové sazby, které spolu definují atraktivitu měny, jsou nejméně záporné (alias nejvyšší) v ČR, následuje Polsko a Maďarsko.

Ze střednědobého fundamentálního hlediska je pochopitelně důležité se podívat i na to, jak jsou na tom jednotlivé ekonomiky z pohledu růstu a platební bilance. Zde, zatímco v případě ostře sledovaného salda běžného účtu platební bilance nenajdeme v regionu velkých rozdílů (saldo je blízko nuly), tak u růstu je tomu jinak. Maďarská a polská ekonomika rostou téměř dvakrát rychleji než ekonomika česká.

Nepochybujeme, že za růstovým diferenciálem ve střední Evropě stojí hned několik faktorů (různý stupeň konvergence, nastavení fiskální politiky), avšak velkou část tohoto příběhu vysvětluje, jak je daná země schopna čerpat dotace ze strukturálních fondů EU. Na tomto poli jsou Maďaři a Poláci nesrovnatelně úspěšnější než ČR, což v makroekonomické praxi vede k tomu, že sousední ekonomiky rostou rychleji, a to aniž by to ohrožovalo jejich vnější bilanci. Vyšší schopnost absorpce transferů z fondů EU má pak pro forint a zlotý ty implikace, že tyto měny jsou schopny držet své zisky i v situaci, kdy je míra inflace v těchto zemích viditelně vyšší než v eurozóně (či třeba i u nás).