V zemi s největšími ropnými zásobami v Africe se totiž schyluje k dalšímu kolu občanské války, která se táhne již od pádu Kaddáfího režimu v roce 2011. Současné nepokoje jsou sice zatím koncentrovány mimo hlavní těžební oblasti (zejména v okolí hlavního města Tripolisu), pokud by však konflikt eskaloval, produkční kapacity by zůstaly uchráněny jen stěží. To nakonec naznačuje i pohled na značnou rozkolísanost libyjské produkce, která aktuálně dosahuje cca 900 tis. barelů denně, méně než polovinu toho, co před vypuknutím konfliktu.

Případný výpadek produkce z Libye by znamenal další zvýšení napětí na ropném trhu, o které se v posledních měsících postaral jak propad těžby z Íránu a Venezuely, tak zejména aktivita kartelu OPEC. Ten totiž - především zásluhou Saúdské Arábie - omezuje vlastní produkci podstatně agresivněji, než jak zněla prosincová dohoda (o cca 400 tis. barelů denně). Bezprostředním rizikem přitom zůstává až přílišné utažení trhu, které vyšroubuje ceny na úroveň, kde se dostaví negativní reakce ze strany poptávky. Nakonec, nebylo by to zdaleka poprvé, co by kartel nezvládl ošemetný proces rebalancování trhu.

Představa ještě vyšších cen ropy se pochopitelně nelíbí americkému prezidentu Trumpovi, nadšené však zjevně není ani Rusko. V obou případech jde přitom o hlavní hráče nejbližších měsíců. Americká administrativa bude již v květnu rozhodovat o další podobě sankcí vůči Íránu, kde lze jen těžko očekávat jejich významné zpřísnění, pokud by výpadek íránských barelů nebyl adekvátně kompenzován ze strany Saúdů. Rusko pak zřejmě bude v červnu souhlasit s prodloužením těžebních škrtů, nicméně pouze za podmínky jejich postupného uvolňování (v obavách o negativní odezvu spotřebitelů). Ve výsledku se tedy zdá, že na pokoření magické hranice 100 USD/barel si budou muset ropní býci opět nechat zajít chuť.