Emiráty jsou v rámci kartelu OPEC těžkou váhou: jde o třetího největšího těžaře se zhruba 13% podílem na produkční kapacitě. Aktuálně země těží přibližně 1,9 mil. barelů denně, před začátkem války to bylo o zhruba milion a půl více. Celková produkční kapacita je ale ještě vyšší – na úrovni 4,3 mil. barelů denně a v roce 2027 by měla dosáhnout 5 mil. barelů denně. 

A tady nastává první kámen úrazu. Emiráty byly dlouhodobě frustrovány z přílišného škrcení produkce (těžebních kvót) kartelu OPEC pod taktovkou faktického lídra Saúdské Arábie. Náklady na produkci ropy mají totiž mezi nejnižšími na světě. A spíše než o vyšší ceny, o což jde několik posledních let Saúdům (a proto kartel kolektivně omezuje produkci), chtějí Emiráty usilovat o maximalizaci produkce a postupné navyšování tržního podílu. 

Situace mezi oběma státy se navíc vyostřila v důsledku aktuálního íránského konfliktu. Kvůli smršti dronových a raketových úderů razí Emiráty vůči Íránu tvrdý přístup a jsou velmi kritické k pasivitě Saúdské Arábie. Vyšší plánovanou těžbou jdou zároveň na ruku Donaldu Trumpovi, kterému leží kartel dlouhodobě v žaludku. Svou roli přitom mohla sehrát i probíhající diskuze o dolarové swapové lince na trase Washington–Abú Zabí. 

Emiráty opouštějí kartel OPEC po téměř 60 letech. Nejde o jediný odchod v posledních letech: v roce 2019 exitoval Katar, o rok později Ekvádor a v roce 2024 Angola. Tentokrát jde ale jednoznačně o největší oslabení kartelu. Jedná se o začátek jeho konce? To je zatím předčasné. Klíčové bude, zda se k SAE přidají i někteří další těžaři. Historicky platí, že vliv kartelu závisí na dvou proměnných: ochotě a schopnosti snižovat produkci, když je to nutné. Ta nyní s odchodem Emirátů evidentně klesá, což může výhledově znamenat levnější ropu, ale také slabší management nabídkové strany, a tedy i vyšší volatilitu.